Zkuste si představit, že žijete celý život zavření mezi kovovými trubkami. Žádná volnost, žádné slunce, žádné bláto. Jen beton, hluk a pach smrti. A k tomu neustálé umělé oplodňování, děti, které vám odeberou dřív, než si k ním stihnete přivonět. Rok za rokem, dokud se úplně nezlomíte. Tak vypadá realita většiny prasat na světě.
Lidé o prasatech často mluví s pohrdáním – jako o symbolech špíny a zápachu. Jenže špinavé nejsou prasata. Špinavé jsou podmínky, do kterých jsme je uvrhli my. V přírodě jsou prasata čistotná, nikdy nevylučují tam, kde spí nebo jedí, a dokonce si staví hnízda z větví a listí. Mají své oblíbené stromy, o které se drbou, když zrovna nemají po ruce kamaráda, co by jim pomohl. A když je horko, chladí se v bahně – protože nemají potní žlázy. Bahno je pro ně zázrak: chrání je před přehřátím, hmyzem i spálením.
🧠 Když prase přemýšlí
Prasata jsou geniální tvorové. Vědci z Penn State University zjistili, že dokážou hrát videohry joystickem lépe než někteří primáti. Jsou schopna se učit, pamatovat si, rozlišovat předměty podle jména a chápat vztahy mezi věcmi. Profesor Donald Broom z Cambridge řekl jasně: „Prasata mají kognitivní schopnosti vyšší než psi – a určitě vyšší než tříleté dítě.“
Kromě toho se učí ze zkušeností druhých. Sledují, kdo je kdy oklamal, a příště už se nenechají napálit. Mají tedy nejen rozum, ale i schopnost se poučit a chránit.
V přírodě žijí prasata ve složitých sociálních skupinách vedených samicemi. Vzájemně se poznávají podle vzhledu i hlasu, navazují přátelství a vytvářejí pevné rodinné vazby. Prasnice se před porodem odděluje, aby mohla v klidu postavit hnízdo, a se selaty zůstává v ústraní první týdny po porodu. To, co by mělo být samozřejmostí – mateřství, dotek, bezpečí – je v chovech považováno za zbytečný luxus.
🏭 Svět bez slunce
Na průmyslových farmách ale nic z toho neexistuje. Tam se nepočítá s duší, jen s kilogramy masa. Zvířata stojí celý život na roštech, bez slámy, bez místa na pohyb, bez možnosti se očistit nebo jen tak si lehnout do suchého kouta. Na jeden metr čtvereční se vejde celé prase. Stovky až tisíce těl namačkaných v halách, které nikdy nepoznají ticho.
Selata jsou kastrovaná bez umrtvení. Prasnice vězněné v úzkých kovových boxech se nemohou ani otočit. Žijí jen proto, aby rodily – znovu a znovu. Po třech týdnech jim mláďata odeberou, aby mohly být znovu oplodněny. Kdo nerodí dost často, jde na porážku. A v tom kolotoči utrpení se říká, že „zvíře plní svůj účel“.
🚛 Cesta na smrt
Když už tělo doslouží, čeká ho transport. Převoz na jatka znamená další utrpení – mačkání, křik, rány elektrickým bodcem. Strach, který se nedá popsat. Prasata jsou citlivá, vnímají bolest i paniku ostatních. A na jatkách umírají ve frontě, ve které vidí, jak umírají jejich druhové. Podle britské organizace VIVA! se více než desetina prasat ještě probírá z omráčení – vědomě, v agónii, vykrvácí.
🌱 Změna začíná na talíři
Někteří říkají, že řešením jsou „lepší“ farmy, více prostoru nebo „etické“ zabíjení. Ale žádné zabíjení není etické, pokud oběť nechce zemřít.
Skutečná změna začíná až tehdy, když se rozhodneme, že jejich utrpení nepodpoříme ani jedním soustem.
Není rozdíl mezi psem a prasetem. Oba cítí, oba se bojí, oba touží žít. Leonardo da Vinci kdysi napsal:
„Přijde den, kdy se lidé budou na zabíjení zvířat dívat stejně, jako se dnes dívají na zabíjení lidí.“
Ten den může začít klidně dnes – na vašem talíři.
