Čus lidi, tady Theo. 🐶

Tenhle týden byl zase náročný. Já nevím, jestli si někdo myslí, že život farmářského psa je jen válení, chrápání a občasné kouknutí po slepici, ale kdepak. Já tady mám regulérní pracovní pozici. Ostraha, kontrola návštěv, dohled nad mláďaty, bezpečnostní audit výběhů a občas i psychologická podpora paničky, když jí doma vypadne z tašek sršní školka.

🐰 Malý Kájínek junior v akci

Začnu králíčky. Mezi malými už se nám totiž začaly krásně projevovat geny tatínka Kájínka. Ano, přesně toho Kájínka. Králíka útěkáře. Králíka, který má v hlavě místo mapy výběhu plán věznice s vyznačenými únikovými cestami.

Jedno z jeho dětí to evidentně zdědilo komplet. Ne půlku. Ne trochu. Celého Kájínka i s návodem.

Každý den. Opravdu každý den. Jeden a ten samý malý ušák se rozhodne, že výběh je jen doporučení, nikoliv pravidlo. Prostě hup, venku. A já? Já ho pak naháním a hlásím paničce: „Hele, zase ten miniaturní Houdini zdrhl.“

Pak ho vracíme zpátky k mamince, on se tváří nevinně jako rohlík v trávě a za pár hodin to zkusí znovu. Tatínek jak vyšitý. Novým majitelům budeme muset dát zvláštní upozornění: „Prosíme, připravte doma Alcatraz. Ne výběh. Ne ohrádku. Alcatraz. S betonem, kamerami a možná i strážní věží.“ 😄

❤️ Centrum Lada a moje velká škola klidu

Taky nás navštívili naši oblíbení lidičkové z Centra Lada. A to vám byla zase akce. Oni totiž nepřijdou jen tak, že by si prošli farmu a já si někde v klidu chrápal. Kdepak. Tady se pracuje i na mé výchově.

Když dorazí návštěva, panička si většinou vybere jednoho statečného dobrovolníka a společně dojdou přímo ke mně. Ne proto, aby mě provokovali, ale proto, abych se učil, že cizí člověk neznamená konec světa, poplach třetího stupně a nutnost oznámit celému Nepomucku, že někdo přišel.

Já samozřejmě nejdřív dělám důležitého. To se musí. Jsem Theo. Hlídač. Odborník. Bezpečnostní oddělení na čtyřech nohách.

Jenže panička čeká, až se uklidním. A když pochopím, že návštěva je kamarád a ne lupič koz, přiletí piškot. 🍪

Tentokrát byl s nimi i záchranář se zkušenostmi se psy. Takže jsem rychle pochopil, že tady nemůžu dělat úplného šéfa vesmíru. Trochu jsem potlačil ego, zatnul tlapky a uznal, že návštěvy jsou kamarádi. Panička byla spokojená. Já taky. Jen jsem musel dělat, že jsem to celé vymyslel já.

🦴 Buvolí kostička v ohrožení

Jinak pořád baštím jako vrabec. Panička nechápe. Já taky ne. Granule? No dobře, něco zobnu. Ale buvolí kostička? Tu je potřeba okamžitě schovat.

Nikdy nevíte.

Třeba přijde srnka Pipi. Nebo kozlík Čertík. Nebo nějaké jiné zvíře s podezřele hladovým výrazem. Panička mi sice vysvětluje, že Pipi i Čertík žerou trávu a ke mně si chodí maximálně tak popást se kolem boudy, ale já nejsem včerejší.

Kostičku je nutné uložit. Nejlépe do hlíny. Pak ji zase vyhrabat. Pak přenést jinam. Pak se tvářit, že vůbec žádná kostička neexistuje.

Bezpečnost především. 🕵️‍♂️

🚑 Panička a týden dvou infarktů

Ještě musím dodat, že panička tenhle týden skoro dvakrát volala záchranku. Ne pro mě. Pro sebe. Já byl v klidu. Já jsem pes. Já jen pozoruju chaos a pak si lehnu.

První infarkt přišel ve chvíli, kdy na ni bez varování vystartovala sršeň. Prostě si to přiletěla do kuchyně, jako by šla na kafe, a panička málem předvedla nový sport: sprint přes kuchyň s výrazem „tady končím, bylo mi ctí“. 🐝🚑

Druhý infarkt následoval, když zjistila, že ta sršní dáma si u nás nejen létá, ale rovnou si v domě postavila hnízdo. Takže žádná návštěva. Regulérní nájemník. Bez smlouvy, bez kauce a s dost ostrým zadkem.

A aby toho nebylo málo, přišel ještě třetí skoro-infarkt, tentokrát digitální. Spadly celé webové stránky Farmy Kapsa a nefungovalo vůbec nic. Nic. Nula. Ticho. Prázdno. Panička koukala na monitor, monitor koukal na paničku a já jsem pochopil, že tohle není chvíle na štěkání, ale na tiché držení tlapek. 🐾💻

Takže kdyby se někdo ptal, jaký byl týden na Farmě Kapsa, odpověď je jednoduchá: sršeň v kuchyni, hnízdo v taškách, web v háji a panička stále mezi živými. Což považuji za veliký úspěch. 😄

🐝 Sršní kriminálka u nás doma

A teď trochu podrobněji k té sršní detektivce.

Doma jsme objevili sršní hnízdo. Sršeň si ho postavila v zákoutí u tašek, jako by platila nájem. Jednou vyletěla kuchyní ven, obletěla si barák a druhou stranou se přes okno zase vrátila. Normálně sršní GPS.

Jenže mezitím panička odstranila její stavební pozemek dlouhým klackem z věšáku na zem. Sršeň přiletěla, kouká, hnízdo nikde, zákoutí nikde, realitní katastrofa. Tak si asi řekla: „Dobře, tady mi to zbourali, letím stavět jinam.“

A dva dny nato panička přebírá tašky a najednou na ni vypadne hnízdo. A ne jen tak nějaké. Uvnitř larvy, kukly a zavíčkované buňky. Prostě sršní školka, jesle a porodnice v jednom.

Panička to dala do mrazáku, prý na ukázku, a vedle toho má staré vosí hnízdo z minulého roku. To je šedivé a úplně jiné. Takže teď máme doma skoro přírodovědné muzeum. Jen doufám, že nebude sekce „psí kosti nalezené v zahradě“, protože tam bych měl pár exponátů.

Sršní divočina je zažehnána. A musím uznat, že tyhle obříky je vlastně docela zajímavé pozorovat. Tedy když neútočí, nehučí vám kolem ucha a nemají pocit, že jste jim právě zbourali obývák.

🐷 Pepinka zahájila bahenní sezónu

Pak přišla velká vedra. A jakmile je vedro, zahajuje se u nás bahenní sezóna. Hlavní hvězda? Pepinka.

Ta vlezla do bahna a spustila wellness program „prasátko deluxe“. Rochnila se tak spokojeně, že kolem ní všichni chodili jak na módní přehlídce na Václaváku. Kachny, slepice, další zvědavci a dokonce i srnka koukala, co to Pepka předvádí.

Já jsem zhodnotil situaci odborně: vypadalo to dobře, vonělo to strašně a Pepinka byla absolutně šťastná. 😄

🦜 Lorinka má svého človíčka

A závěr týdne přinesl i krásné zprávy. Naše devítiletá korelka Lorinka našla svého človíčka. Její kmotrou se stala malá Stelinka od milé Pavlínky Plimlové. A to je fakt krásné. Takový malý člobrda a už pomáhá zvířátku.

Lorinka z toho může zpívat radostí a my všichni moc děkujeme. ❤️

🐐 Čertík má taky svého človíčka

A aby těch krásných zpráv nebylo málo, svého kmotra má už i náš sirotek kozlík Čertík. Jeho človíčkem se stal Matteo od milé Moniky Mádlové. A teď pozor, protože tohle je fakt na roztání.

Matteo se rozhodl, že bude Čertíkovi každý měsíc posílat penízky ze svého kapesného. Jo, slyšíte dobře. Ze svého kapesného. Já, Theo, mám sice kapesné jen ve formě piškotu, ale i tak chápu, že tohle je veliká věc. 🍪🐶

Je krásné vidět, že některé děti jsou vedené k tomu, aby měly srdce na správném místě, aby uměly myslet i na druhé a aby jim nebylo jedno, když nějaké zvířátko potřebuje pomoc. Taková nesobecká dětská dobrota je někdy víc než tisíc velkých slov.

Čertík má tedy svého Mattea a my za to moc děkujeme. Monice za krásnou výchovu a Matteovi za to, že je malý kluk s velkým srdcem. ❤️🐐

🦆 Divoška a její čtyři kachňátka

No a aby toho nebylo málo, panička objevila čtyři kachňátka od naší kachničky běžce Divošky. Malé běhací zobáčky na nožičkách, co se drží mámy a tváří se, že svět je jedno velké dobrodružství.

Takže shrnutí týdne?

Králík zdrhá, Theo hlídá, sršeň staví, panička přežila, web se zvedá z popela, Pepinka se koupe, Lorinka má kmotru, Čertík má kmotra a Divoška má kachňátka. 🐰🐶🐝💻🐷🦜🐐🦆

A já?

Já si jdu zdřímnout.

Šetřím energii. Nikdy totiž nevíte, kdy zase uteče králík. 😴🐾