Jehně Lucinka, které odvrhla maminka Matylda, což se stává, se pásla sice s mámou na louce, ale přišla nám velmi skleslá a sama. Maminka se ji vůbec nevšímala a stádo jsme raději dali do jiného výběhu, jelikož ji naposledy teta Majdalenka zranila, že týden kulhala. Rozhodli jsme se ji pořídit kamarádku jehničku ve stejném věku, která ji snad vrátí chuť do života a pryč od samoty.
Našli jsme inzerát, že jistý majitel prodává jehňata na porážku, Už samotný název inzerát byl pro nás příšerný. Zavolala jsme tam a že mají prý poslední, beru řekla jsem a domluvili jsme se, kdy si pro ni přijedeme. Vyšlo to náhodou na den mých narozenin, proto jsme ji dali jméno Andrejka. Andrejku jsme přivezli dopoledne a vypustili k Lucince, která zkroušeně a sama, smutně koukala u plotu.
Zabralo to! Opravdu to zabralo. Od té chvilky bez sebe nedali ani ránu. Spolu se pásli, spolu odpočívali, spolu spali, stále spolu. A přišlo nám, že se Lucinka od Andrejky, která byla o trochu starší a větší i něco naučila. Lucinka už nebyla opuštěná, sama, smutná kdesi v rohu. Nyní byla již veselá ovečka. A Andrejka snad také, zachráněná před porážkou a se zagumičkovaným ocáskem, což se dnes již dle zákona nesmí. S veterinářem jsme se radili, jestli gumičku sundat, ale doporučil nám, že už je pozdě, že brzo odpadne. Nyní tedy Andrejka vesele běhá po zahradě a že nemá ocásek nevadí. Beranovi určitě ne 😊
