Už od rána jsem měla divný pocit, když ráno při krmení, kromě naši kočičí smečky, přiběhl jen jeden malý zrzavý kocour, namísto dvou. Ten pocit sílil, když se neukázal ani do hodiny. Bylo to divné, ráno vždy u misky společně dlabali.
Dva zrzavý kocoury, ještě mláďata našla má dcera opuštěné na nádraží. Opuštěné, vyhozené, hladové. Ihned mi volala, jestli se jich ujmu. Ano, samozřejmě. Zvláště když jsou zrzaví, stejně jako já 😊 Zrzaví kocouři, bratři byli úžasní. Bez sebe nedali ani ránu. Stále spolu, spolu si hráli, spolu jedli, spolu dělali neplechu. A dnes ráno jeden z nich chyběl.
Při venčení psa, když jsme přecházeli silnici jsem zahledla u silnice zrzavý chomáček chlupů v trávě. Krev se ve mně zastavila. Doběhla jsme k místu a kolena se mi podlomila. Zrzavý kocourek tam nehybně ležel, celou hlavu od krve. Na místě mrtvý. Ta bolest se nedá popsat. Trhalo mi to srdce. Proč zrovna on, tak mladý? Co na to bude říkat jeho bráška?
Kvůli rozloučení je vždy důležité, ukázat mrtvé živým, aby je celý život nehledali… když jsem mrtvého kocoura donesla k živému, radostně se k nám rozběhl, aby ho přivítal… Ale pak pochopil… očuchal ho, chtěl zbudit, ale pak mu to došlo… Brečela jsem, nešlo to zastavit…
Kocour, který přišel o brášku byl dlouho smutný. Bylo to na něm vidět, že strádá… Místo hraní a dovádění jen ležel, či seděl… První 2 dny ani nejedl… Bylo to smutné období. Přemýšlela jsem, jak ho rozveselit, pomoct mu. Kromě mazlení a hraní si s ním. Sousedka volala, jestli nechci koťata, že má 2 malé kocoury, které nikdo zatím nechce. Řekla jsem si, že 2 malí kocouři ho rozptýlí a zabaví… Vždyť i náš zrzoun byl ještě mládě.
Zabralo to a nyní dovádí ve třech. A ti dva malí uličníci zrzouna mají velmi rádi, viz video níže.
