Večer, zima. Naše kočky podřimující na topení. Venku -20 stupňů a já šla dolů do sklepa zatopit. Kotel máme ve sklepě. Rozsvítila jsem světlo, sešla dolů po schodech do sklepa, naházela do kotle pár polen dřeva a chystala se jít zpět, když tu jsem si všimla za marmeládami dvou jiskřiček. Páru unavených, vyděšených očí, které na mě urputně hleděly a čekaly, co se bude dít. Starý, bezzubý, špinavý a vychrtlý kocour nám vlezl do sklepa, nejspíš ventilačkou u sklepního okénka, které kvůli vlhkosti a plísní i v zimě necháváme pootevřené. „Cizí kocour se přišel k nám schovat a zahřát,“ řekla jsem si, usmála se a nechala kocoura kocourem. Zhasla a odešla ze sklepa nahoru do domu.
Druhý den, když jsem odpoledne šla zatopit, kocour nikde. Ale večer už byl zpět. A takto se to opakovalo několik dní za sebou. Nejspíš se mu náš sklep zalíbil a rozhodl se, že ho přes zimu využije. Donesla jsem mu tam pořádný a teplý pelech, nějaké deky a misku s vodou a jídlem. Vrhl se na to okamžitě, jako kdyby týdny nejedl. Od té doby tam každý večer měl ode mě vždy připravenou misku jídla a čerstvou vodu. Do rána miska s jídlem byla vždy perfektně vylízaná. To naše kočky v teple v domě neuměly. Ty ani nedojedly…
Týdny ubíhaly a kocourovi se ve sklepě zalíbilo natolik, že už tam byl pravidelně každý večer. Ze starého, bezzubého, špinavého, vychrtlého a kulhajícího kocoura se stával kocour spokojený. Ale i když jsme na noc nechávali pootevřené dveře do sklepa, aby naše kočky mohly v noci chodit ven a zpět domů, kocour ze sklepa se dovnitř domu neodvážil, ani se nenechal pohladit. Až jednou, po měsíci… vylezl večer ze sklepa do domu a klidně jedl z misek spolu s našima kočkama, i naším mladým kocourem, kterému cizí Kocur nevadil… Prostě to zkusil a když zjistil, že ho nikdo nevyhazuje začal chodit ze sklepa do obýváku k miskám pravidelně.
Pak už to šlo rychle. Byl to chytrý kocour. Proč by měl být ve špinavém sklepě, když je zima, když může být nahoře v teple. Proč by měl čekat na misku až večer, když nahoře jsou misky s vodou, granulemi a jídlem stále. Proč ležet na zemi, když je tu měkkounké křeslo… Došlo to tak daleko, že do sklepa nechodil už vůbec, jen procházel. U misek byl vždy první a po vydatném jídle si lehl na měkké křesílko. Naše kočky i mladý kocour ho přijali do smečky a on na oplátku začal náš dům a okolí chránit před cizími kocoury. Občas přišel od krve, rozcuchaný, mokrý, když se někde porval. Vykonával práci za našeho jediného mladého kocoura, který hlídal akorát postel, aby mu tam nikdo nevlezl, zatímco ven se mu moc nechtělo…
Vychytralý, starý kocour s několika zuby stále neměl dost. Jednou jsme přijeli z výletu a on se válel v ložnici na naší posteli. Neměla jsem srdce odtamtud ho vyhodit. Kocour to dotáhl ze sklepa až do postele v ložnici😊
V současnosti je součástí naší smečky koček. Spolu s nimi jí, spí a chrání jeho nově nabyté území před cizími kočkami. Je to prostě „frajer“ a my mu říkáme Frajírek.
