Už jsem doma celý měsíc. Jo, fakt. CELÝ měsíc. A víte co? Není to žádná pohádka o gaučovém psíkovi. Tady se maká. Tady se hlídá. Tady se buduje charakter. 🐾
Každý den nastupuju do služby. Moje stanoviště? Výběh. Moje mise? Koukat na všechna ta zvířata… a ideálně NEBÝT úplně magor. A světe div se – už mi to docela jde. Ignorace level: začátečník, ale snažím se. Prasinky Pepinka a Esmeralda se přede mnou producírují jak modelky na molu. A Esmeralda? Ta si myslí, že jsme kamarádi. Skáče kolem mě jak srna, vyzývá mě ke hře… a já tam stojím a říkám si: „Theo, klid… klid… nejsi na rodeu.“ 😅
Srnečka Pipi? Ta si mě chodí prohlížet. Hezky za plotem. Takové tiché pozorování. Ona kouká na mě, já koukám na ni… taková romantika přes pletivo. A pak je tu kozlík Čertík. Ten si myslí, že je boss. Za plotem pohoda. Ale všichni tak nějak víme, že kdyby ten plot zmizel, tak by to byl úplně jiný díl seriálu.
Horší je to na vodítku. Jakmile opustím svůj „hlídací prostor“, tak se ve mně probudí něco jako: „Musíš štěkat! MUSÍŠ!“ Nevím proč. Prostě to přijde. Pracujeme na tom. Já, moje hlava a piškoty.
Procházky jsou kapitola sama o sobě. Největší radost? Konečně se vyčůrat a vykadit mimo domov. Protože já jsem pán. Já si doma nebudu dělat nepořádek. 😎
Kočky… no… to je jiný level. Máme tady jednu zrzavou bestii. Říkají jí Zrzoun. Já jí říkám „to, co mě jednou zabije“. Ta drzost! Ta suverenita! Ona jde, kouká na mě stylem „zkus to“… a já? Upřímně? Jsem z ní trochu… no… podělanej. Jakože fakt. Kdyby ji na mě pustili, tak si nadělám do chlupů a ještě se omluvím. 🐱💀
Na farmě se pořád něco děje. Králíci venku, morčata venku… prý nějaké „zachráněné bohyně“. Prosím vás. Takový malý chlupatý knedlíky a bohyně? Já jsem tady bohyně. Teda bůh. Velký bílý bůh. 😄
A jaro? To je kapitola sama o sobě. Kačer Toníček – starej páprda – tady obtěžuje každou kachnu, co projde kolem. A u toho asistuje kozlík Čertík, jak kdyby to byl trenér. Já jen koukám a říkám si: „Tohle jsem fakt nemusel vidět.“
Na pastvině lítám jak splašený kůň. Vítr v kožichu, radost v očích. A už se i docela kontroluju – na ovce a kozy přes plot už nebafám. Jakože… většinou. Ale jakmile uvidím ptáčka? Konec. Musím ho dohnat. Vždycky stejný scénář: já sprint, on frnk… a je pryč. Borec malej. Jednou ho dám. Jednou jo.
Pomáhal jsem taky s prací. Přivezli seno pro ovce a kozy. Tak jsem přiložil tlapku k dílu. Pomohl jsem… a pak to samozřejmě označil. Psí razítko. Aby bylo jasno, čí to je. Profesionální přístup. 🐾
A teď něco, co mě fakt štve. Můj pokoj. MŮJ pokoj. A já přijdu… a tam si chodí Zrzoun. A aby toho nebylo málo, vezme s sebou i Pipi. Jako pardon? To je co? Václavák? Kde je moje soukromí?!
Vycházky jsou jinak skvělý. Koukal jsem na Zelenou horu u Nepomuku… ty výhledy, ty lesy… já tam stojím, vítr fouká, já monitoruju prostor… a říkám si: „Jo, Theo. Tohle je život.“
Ale ne všechno je dokonalý. Potkal jsem jednoho psa. Koukal na mě… já na něj… a pak BAF! Přímo do očí. No… měl jsem menší výpad. Páník mě musel odvést. A ten druhej? V klidu. Frajer. Tak jsem si řekl, že příště to zkusím jinak. Klid. Nadhled. Úsměv. Uvidíme.
A pak byl jeden borec za plotem. Strašně machroval. Štěkal, dělal ramena… já přišel blíž… on mě ucítil… a najednou otočka a kňučení. Normální posera na svým vlastním pozemku. Trochu mi to připomnělo mě… když vidím Zrzouna. No jo, karma. 😅
Cizí lidi za plotem? Pohoda. Ignorace. Ale jakmile nejsou za plotem… tak to ve mně zase něco sepne. A teď nevím – mám to řešit já a jít je rovnou povalit? Nebo to nechám na páníkovi?
Asi mi to ještě vysvětlí.
Tak jo. Měsíc doma za mnou. Ještě nejsem dokonalý. Ale už nejsem ani ten pes, co byl na začátku.
Jdu dál. Trénovat. Přemýšlet. A hlavně – být lepší než včera.
A třeba jednou… si sednu vedle Zrzouna. A přežiju to. 😄🐾
