aneb týden, kdy jsem dostal vysvědčení, páníček mě zvedl do náruče a lidstvo dostalo doporučení opakovat ročník 😄

Ahoj moji milí človíčkové,

hlásí se Theo, farmářský zpravodaj, kontrolor misek, odborník na dramatické pohledy a čerstvě také pes s vysvědčením. Ano, čtete správně. Dostal jsem vysvědčení. A ne jen tak ledajaké. Bylo to oficiální zhodnocení mé mimořádně chlupaté osobnosti. 🐶🎓

🎓 Dostal jsem vysvědčení!

Na vysvědčení stálo několik velmi důležitých předmětů.

Hlídání farmy – výborný.
Kontrola misek – výborný s hvězdičkou.
Dramatické pohledy na paničku – mimořádný talent.
Tvářím se, že nic nevím, i když vím úplně všechno – prospěl s vyznamenáním.
Ležení v průvanu – praktická zkouška splněna.
Spolupráce se zvířecím kolektivem – výrazné pokroky, komise dojata.

No uznejte sami. Tohle není vysvědčení. To je skoro státní vyznamenání v chlupaté kategorii. 🏅

Jenže na farmě se papír musí hlídat. Tady totiž nikdy nevíte, kdo ho okouše, zalehne, počůrá, odnese do sena nebo odborně přetvoří na krmení. Takže svoje vysvědčení jsem musel pečlivě zabezpečit. Přísně. Psím dohledem.

⚖️ Vážením prošel i páníček

A když už jsme u těch zásadních životních událostí, proběhlo také velké farmářské vážení.

Páníček Jakub se rozhodl, že mě zváží. Což zní jednoduše, ale když jste já, Theo, tak to není žádné „hop na váhu“. To je logistická operace, fyzická zkouška a test manželské důvěry. 😄

Nejdřív se zvážil páníček sám.

100,5 kg.

Pak mě vzal do náruče.

Ano. Mě. Thea. Kus psa, srsti, důstojnosti, vlastního názoru a dramatického pohledu.

Společně jsme měli:

151,4 kg.

Po složitém matematickém výpočtu, u kterého panička málem vytáhla kalkulačku, tabuli a školní kružítko, vyšlo:

🎉 Theo váží 50,9 kg! 🎉

Do vysvědčení bych tedy páníčkovi napsal:

Nošení Thea v náručí – výborný, svalová zkouška splněna, záda zatím drží. 💪

A sobě?

Spolupráce při vážení – chvalitebný, žák byl částečně nápomocen, částečně náklad.

🧠 Předmět: Samostatné myšlení

A ještě vám k tomu svému vysvědčení musím říct jednu důležitou věc.

Někdo si možná myslí, že hodný pes je ten, který na povel vyskočí, sedne, lehne, vstane, přinese noviny, papuče, rohlík, nákup a možná ještě ztracený smysl života.

Ale já to mám trochu jinak.

Já nejsem pes typu:
„Řekli sedni, tak sedím, i kdyby mi za zadkem hořelo seno.“

Já jsem pes typu:
„Slyšel jsem tě. Teď si to vyhodnotím. Zvážím situaci. Mrknu na okolí. Provedu bezpečnostní analýzu. A potom se rozhodnu, jestli to dává smysl.“ 🐶🧠

Protože poslouchat je jedna věc. Ale mít vlastní hlavu, to je věc druhá.

A víte co? Andrejka říká, že právě tohle na mně miluje. Že jsem původní, přírodní plemeno. Že nejsem robot na povely. Že nejsem chlupatá ovce, která jde jen proto, že někdo písknul.

Já jsem prostě svůj.

Když se mi něco nezdá, zastavím se.
Když někdo přijde, vyhodnocuju.
Když se něco děje, hlídám.
A když mi někdo řekne: „Theo, honem sem,“ někdy odpovím pohledem:

„A proč? Hoří? Padá nebe? Nebo máš jen piškot a špatnou vyjednávací taktiku?“ 😄

Do vysvědčení mi proto patří:

Samostatné myšlení – výborný.
Slepá poslušnost – žák se odmítá účastnit.
Vyhodnocení situace – pracuje s vlastním rozumem.
Povel bez vysvětlení – bere na vědomí, ale nepropadá panice.
Osobnost – výrazná, chlupatá, nezlomná.

🧬 Proč Theo neposlouchá jako automat

A tady je potřeba něco vysvětlit.

Středoasijský pastevecký pes není pes vyrobený do kabelky, na gaučové povely ani na soutěž „kdo nejrychleji přinese bačkoru“. SAO je původní, přírodní plemeno. Pes, který po staletí nevznikal proto, aby vypadal roztomile na fotce, ale proto, aby v drsných podmínkách hlídal stáda, domovy a své lidi.

Nebyl vedený k tomu, aby čekal na každý povel jako chlupatý robot. Musel umět přemýšlet sám. Vyhodnotit situaci. Rozlišit, co je nebezpečí a co jen kozel Bertík s dřevěnýma ušima na hlavě. 😄🐐

A právě proto je škoda takového psa lámat. Protože když z něj člověk udělá jen poslušnou figurku bez názoru, nevezme mu jen tvrdohlavost. Vezme mu kus jeho podstaty.

Já panička na Theovi miluju právě to, že je svůj. Že má hlavu. Že nepřiběhne jen proto, že někdo zvedl hlas, ale protože pochopí, že to dává smysl. Že se s ním musí budovat důvěra, ne ho zlomit přes koleno.

Protože Theo není tupá ovce na povel.

Theo je osobnost.
Velká, bílá, chlupatá, přemýšlivá osobnost. 🐾❤️

📜 Filozofické okénko Thea

A teď dovolte malé zamyšlení.

Lidé mají jednu zvláštní vlastnost. Jakmile potkají psa, který má vlastní hlavu, hned by ho chtěli předělat. Převychovat. Přenastavit. Zlomit. Udělat z něj chlupatého robota, který na povel sedne, lehne, přinese bačkory a ještě se u toho tváří, že je to jeho největší životní sen.

Jenže zlomit psa, který myslí, hlídá, cítí a rozhoduje se, to není výhra. To je škoda.

A víte, co je na tom nejvtipnější?

Člověk by pořád chtěl napravovat psa. Ale sám sebe piluje už celá tisíciletí a výsledek je… řekněme… stále v procesu. 😄

Dostal Desatero.
„Nezabiješ.“
„Nepokradeš.“
„Nebudeš lhát.“
„Nebudeš závidět.“

Krásné, jasné, stručné. Žádný složitý výcvikový manuál. Žádné tři lekce týdně. Žádná speciální kapsička s pamlsky. Prostě pár základních pravidel pro slušné soužití.

A výsledek?

Pořád máme soudy.
Pořád máme policii.
Pořád máme věznice.
Pořád se lidé hádají o peníze, pozemky, moc, pravdu, ego a někdy i o takové hlouposti, nad kterými by si průměrná koza jen odfrkla a šla okusovat větev.

Takže než někdo začne lámat psa s vlastním rozumem, možná by si měl nejdřív položit otázku:

„A jak jsem na tom já se svou vlastní poslušností k dobrému chování?“ 😄

Andrejka mě neláme. Ona mě učí. A já zase učím ji.

Třeba trpělivosti.
Pohybu.
Dramatickému dýchání.
A tomu, že když pes kouká do dálky, neznamená to, že neposlouchá.

Možná právě řeší velmi důležitou věc.

Třeba jestli je Bertík kozel, nebo věšák s nohama. 🐐

🐣 Kuřátková exploze roztomilosti

A teď zpátky na farmu, protože tady se mezitím děly věci.

Vylíhla se nám kuřátka! A už jich je sedm. 🐣🐣🐣🐣🐣🐣🐣

Máme černá, žlutá a jedno bílé s tmavými flíčky, které vypadá, jako by se cestou na svět zastavilo v malířské dílně a někdo mu řekl:

„Hele, ty budeš speciální edice.“

Jsou malinká, pípají, běhají, motají se mamince pod nohama a tváří se, že už mají životní plán, hypotéku a vlastní názor na počasí.

Já je samozřejmě sleduju zodpovědně. Z bezpečné vzdálenosti. Protože slepičí maminka je sice malá, ale její výraz jasně říká:

„Theo, krok vedle a budeš mít zobákovou kontrolu.“

☀️ Vedro, které by rozpustilo i suchý rohlík

Do toho přišla vedra.

Ale ne taková ta „jé, je hezky, dáme si limonádu“. Tohle je vedro typu:

„Slepice zvažuje klimatizaci, králík se mění v koberec a pes přemýšlí, jestli nejde odložit kožich do sklepa.“ 🥵

Nejhůř to mají ovečky, králíčci a činčily. Ti mají kožíšky jak zimní kolekci a vůbec nechápou, proč jim někdo zapnul léto na maximum.

Andrejka pořád kontroluje vodu, stín, chládek, vzduch a všechny chlupaté obyvatele. Chodí po farmě jako velitelka záchranné mise:

„Voda? Stín? Dýchá? Neleží divně? Nepřehřívá se? Kde je Fiona?!“

A tím se dostáváme k dalšímu dramatu.

🐰 Fiona a králičí infarkt v přímém přenosu

Králíček Fiona je ve vedrech naprostý salámista.

Leží na boku, nohy natažené, výraz mrtvého herce v divadle a já u toho pravidelně ztrácím nervy.

Já ji vidím a okamžitě hlásím:

„Paničko! Fiona se vypnula! Fiona se roztekla! Fiona odešla do králičího nebe vleže!“

A Fiona?

Ta jen pootevře oko stylem:

„Theo, klid. Já neumírám. Já se větrám.“ 😄

No jo. Králičí wellness. Ale moje nervy? Ty nikdo neřeší.

🐷 Prasátka a bahenní kosmetický salon

Prasátka na vedro vyzrála úplně jinak. Ta se prostě naloží do bahna. 🐷💦

Nejdřív jsem si myslel, že se připravují na soutěž „Nejlépe obalený řízek roku“, ale ono ne. Bahno je pro prasátka naprosto luxusní záležitost.

Je to opalovací krém, klimatizace, repelent a wellness zábal v jednom.

Ochladí je, chrání jim kůži a komárům, klíšťatům i jiným otravným létajícím věcem jasně řekne:

„Tady nemáte šanci, tady je bahenní pancíř.“

Takže zatímco lidé kupují drahé krémy, prasátko vleze do bláta a řekne:

„Přírodní kosmetika, zlato.“ 💅🐽

🦆 Kačer Jeníček a zázrak ticha

A teď pozor. Máme tu historickou událost.

Kačer Jeníček přišel o hlasivky.

On totiž tak dlouho syčel, komentoval, varoval, upozorňoval, nadával a dělal ze sebe nafukovacího vodního draka, až si prostě odsyčel hlas. 🦆

Pan doktor mu předepsal medicínu a Jeníček je teď se všemi zvířátky pohromadě na zahradě. A hlavně…

BEZ SYČENÍ.

Ticho.

Normálně ticho.

Já jsem šel kolem a říkám si:

„Počkat. Funguje mi sluch? Je kačer vypnutý? Došly baterky?“

Jeníček chodí mezi zvířátky, tváří se pořád důležitě, ale už nedělá: „ssssssss, ustup, já jsem král rybníka a okolních pozemků.“

A víte co? Je spokojený.

Asi zjistil, že když nesyčí, tak ho ostatní neberou jako poplašné zařízení s peřím. 😄

Do vysvědčení bych mu napsal:

Tiché soužití se zahradou – nečekaný pokrok, pedagogický sbor pláče dojetím.

🐐 Trénink s kozama a Bertíkovy dřevěné uši

Já jsem mezitím trénoval s kozama a ovcema.

A najednou přišel kozel Bertík.

Přišel až ke mně, úplně důležitě, jako kdyby šel převzít starostovský řetěz. Já koukám na jeho hlavu a říkám si:

„Ty jo, Bertíku… co to máš? Dřevěné uši? Rohy? Anténu? Nebo jdeš z maškarního za věšák?“ 😄

On má ty rohy takové, že vypadá jako přírodní větev s nohama.

Já se držel. Ego taky. Panička koukala, jestli dělám pokroky. A já dělal výraz:

„Jsem klidný. Jsem vyrovnaný. Jen se snažím pochopit, proč má někdo na hlavě nábytek.“

Ale jo. Zase jsme se o kousek posunuli. A to se počítá.

📚 Hanička, Čertík a kniha, kterou nesmí sníst koza

A teď něco moc hezkého. ❤️

Naše spisovatelka Hanička Horák Doskočilová je kmotrou kozlíka Čertíka. A Hanička o Farmě Kapsa napsala krásnou knihu příběhů. O zvířátkách, o pomoci, o radosti, o tom, co vás dojme, rozesměje a občas donutí říct:

„Tohle se fakt může stát jenom tady.“

Já v té knize bohužel nejsem. Protože jsem tu tehdy ještě nebyl.

Ano, já vím. Velká literární ztráta. Světová próza přišla o bílé chlupaté drama. 😄

Ale Andrejka mi knížku po večerech čte, abych byl v obraze, kdo tu byl přede mnou, kdo co provedl, kdo koho zachránil a jak tady fungují farmářské zákony.

Já u toho ležím, poslouchám, tvářím se moudře a hlavně hlídám knížky před Čertíkem.

Protože Čertík je sice zlatíčko, ale pořád je to koza. A koza má ke knize dva možné vztahy:

krásný příběh
nebo křupavý obal

Takže literaturu chráníme. 📚🐐

A kdybyste si tu knížku chtěli pořídit, najdete ji:

• u Haničky na penzionu v Lužických horách, https://www.lyzarska-bouda.cz/cs/
• na Kosmas.cz, https://www.kosmas.cz/knihy/541538/kapsa-plna-pribehu/
• u nás na farmě
• nebo ji můžete objednat přes náš web https://www.farmakapsa.cz/chov/kniha

 

Neříkám to jako reklamu. Říkám to jako pes, který ví, že hezké příběhy se mají posílat dál.

🐾 Závěrečné farmářské hlášení

Takže shrnutí týdne:

Kuřátka pípají jak sedm malých budíků. 🐣
Fiona předstírá králičí kolaps a ničí mi nervy. 🐰
Prasátka jedou bahenní kosmetiku bez parabenů. 🐷
Jeníček je po medicíně stále tichý kačer a zahrada si připadá jako v lázních. 🦆
Bertík má na hlavě dřevěné uši a tváří se, že je to normální. 🐐
Čertík musí být pod dohledem, aby nesnědl českou literaturu. 📚
Páníček přežil moje vážení v náručí. ⚖️
A já mám vysvědčení, které jasně dokazuje, že nejsem pes podle tabulek, ale Theo podle srdce. ❤️

A jestli bude příští rok další vysvědčení, doufám, že tam bude napsáno:

Theo prospěl s vyznamenáním v předmětu: Jak si získat srdce lidí, hlídat farmu, přežít vedro, nerozumět kozlím rohům, myslet vlastní hlavou a přitom zůstat sám sebou.

Protože dokonalý pes podle tabulek je možná praktický.

Ale pes s duší, hlavou a vlastním názorem?

Ten napíše příběh.

A já, Theo, vám slibuju, že těch příběhů bude ještě hodně. 🐾❤️

Váš Theo z Farmy Kapsa 🐶✨, který teď usilovně odpočívá po vážení.