❤️ Nejdřív vám všem potřebujeme říct jedno veliké DĚKUJEME

Poslední dny čteme vaše zprávy a někdy přes slzy ani pořádně nevidíme na displej. 😢❤️

Píšete nám, že jste Pipi milovali. Že jste se těšili na její videa. Že jste ji znali osobně, hladili ji, krmili, fotili… nebo jste ji nikdy naživo nepotkali, a přesto jste měli pocit, že ji znáte.

A možná jste ji opravdu trochu znali. 🦌💕

Protože Pipi byla přesně taková, jakou jste ji vídali.

Něžná. Tichá. Zvídavá. Křehká. A přitom neuvěřitelně statečná. 🌿🦌

Děkujeme všem podporovatelům Farmy Kapsa, dárcům, kmotrům, návštěvníkům a úplně každému, kdo na naši holčičku myslí. ❤️🙏

Za každé „je mi to líto“.
Za každé srdíčko. ❤️
Za každou vzpomínku.
Za každou fotografii. 📸
Za každou zapálenou svíčku. 🕯️
A za každou slzu, kterou jste pro Pipi uronili společně s námi.

Vaše zprávy nám připomínají, že Pipi nezanechala stopu jen u nás na Farmě Kapsa.

Zanechala ji i ve vás. ❤️

🦌 Nebyla to „srnka z farmy“. Byla to naše holčička.

Někdo možná řekne:

„Vždyť to bylo zvíře.“

Jenže kdo někdy nějaké zvíře opravdu miloval, ten ví. ❤️🐾

Existují vztahy, které nepotřebují jedinou větu.

Pipi jsem vychovala od malička. 🍼🦌
Znala můj hlas.
Znala moje kroky.
Znala náš dům, naši zahradu, naše zvířata.

A hlavně znala nás.

Mě a mého manžela nevnímala jako lidi, kteří jí dávají najíst.

Byli jsme její rodina. ❤️

A ona byla naše.

Byla to moje holčička.

Nemohla mi nikdy říct „mami“.

Ale celý svůj život mi to říkala jinak.

Tím, že přišla.
Tím, že mě vyhledala.
Tím, že si ke mně lehla.
Tím, že mi důvěřovala.

A nakonec i tím, že si mě našla ve chvíli, kdy už sama téměř nedokázala najít cestu. 💔

❓ Ptáte se nás, co se vlastně stalo

Ptáte se hodně.

A pravda je, že já si tu otázku pokládám pořád dokola také.

Co se stalo?
Co jsme přehlédli?
Mohlo se něco udělat jinak?
Proč právě Pipi?
A proč to všechno muselo přijít tak strašně rychle? 😢

Ještě krátce předtím byla naše normální Pipi.

Poslední dny ale byla úporná vedra a obrovské sucho. ☀️🌡️ Trávy je letos málo, krajina je vyprahlá a Pipi začala častěji vyhledávat chladný chlívek.

Říkala jsem si, že je chytrá. Že se prostě schovává před vedrem.

Jenže potom tam začala zůstávat stále déle.

A den před svým odchodem už prakticky nevycházela.

Přestala chodit dokonce i domů na svoji oblíbenou malou mističku vloček a sušené mrkvičky. 🥕❤️

A tehdy už jsem věděla, že něco není správně.

🌡️ Teploměr ukázal 42 °C

Přijel veterinář. 🩺

Vyšetřil ji.

Bříško bylo v pořádku. Bobky také.

Jenže teploměr ukázal:

42 °C.

Pipi měla extrémně vysokou tělesnou teplotu. 🌡️

A současně se začalo dít něco, co bylo mnohem děsivější.

Začala se motat.

Ztrácela orientaci.

Bloudila po chlívku, narážela do stěn, tlačila hlavičku do rohu a působila, jako kdyby přestávala vidět. 💔

V tu chvíli už bylo jasné, že nejde jen o obyčejnou únavu z horka.

Objevovaly se vážné neurologické potíže.

Přesnou příčinu jejího náhlého kolapsu už bez dalších vyšetření nikdy s jistotou znát nebudeme. Víme ale, že její tělíčko bojovalo s extrémně vysokou teplotou a současně začal selhávat její nervový systém.

Dostala léky.

A my začali bojovat s ní. ❤️‍🩹

💦 „Pojď, holčičko. Ještě chvíli bojuj.“

Začali jsme ji opatrně ochlazovat.

Mokré ručníky.
Třísla.
Nožičky.
Bříško.
Stín.
Klid.

A pořád hladit. ❤️

Po ochlazení se Pipi skutečně zlepšila.

Postavila se. 🦌

Udělala několik kroků.

A já si v tu chvíli dovolila doufat.

„Dobře. Zvládneme to.“

Jenže neurologické potíže nepřestaly.

Chvíli Pipi zmateně bloudila, narážela do stěn nebo se hlavičkou tlačila do rohu, jako by nevěděla, kudy dál.

A potom přišlo něco, co mi dodnes nejde z hlavy.

❤️ Neviděla cestu. Ale mě si našla.

Pipi možná téměř neviděla.

Nevěděla, kde končí prostor.

Nevěděla, že před ní stojí zeď.

A přesto…

mě pokaždé našla.

Jako by poznala můj pach, můj hlas a věděla, že jsem někde poblíž. ❤️

Přišla ke mně.

Lehla si k mým nohám.

A v tu chvíli se uklidnila.

Seděla jsem vedle ní, hladila ji po hlavě a mluvila na ni.

Zavřela oči.

A usnula. 🥺❤️

Potom se zase zvedla.

Znovu chvíli zmateně bloudila.

Znovu narazila do stěny.

A potom si zase našla mě.

Znovu si lehla k mým nohám.

A znovu se při mém hlazení uklidnila.

Tohle mě dnes možná bolí ze všeho nejvíc.

Protože nevěděla, kde je zeď. Ale věděla, kde jsem já. 💔🦌

Jako kdyby říkala:

„Nevím, co se se mnou děje… ale tady je máma. Tady jsem v bezpečí.“ ❤️

🌙 Ve dvě hodiny v noci jsem otevřela oči

Kolem půlnoci jsme ji ještě zkontrolovali.

Pipi ležela.

Odpočívala.

Po dlouhém dni jsme si šli alespoň na chvíli lehnout.

A potom…

ve dvě hodiny v noci jsem se najednou probudila.

Bez budíku.

Bez zjevného důvodu.

Prostě jsem otevřela oči.

A měla jediný pocit:

Musím za Pipi.

Někdo řekne, že jsem ve spánku zaslechla nějaký zvuk.

Někdo řekne, že to byla náhoda.

Možná.

Ale já si dovolím ponechat svoji vlastní odpověď. ❤️

Moje holčička si mě zavolala.

Ještě jednou potřebovala mámu.

A já jsem ji slyšela.

💔 „Jsem tady, Pipinko. Nikam nejdu.“

Když jsem přišla, Pipi už ležela na boku.

Třásla se.

Nožičky jí nekontrolovaně pracovaly.

Velmi rychle dýchala a její srdíčko bilo jako o závod. 💔

Bylo to děsivé.

Sedla jsem si k ní.

Začala jsem ji znovu opatrně ochlazovat mokrými ručníky na nožičkách a v tříslech.

A pořád jsem ji hladila.

Mluvila jsem na ni.

„Jsem tady, Pipinko.“

„Neboj se, holčičko.“

„Máma je tady.“

A Pipi se začala uklidňovat.

Třes postupně slábl.

Dýchání se zpomalovalo.

A srdíčko, které před chvílí bilo tak strašně rychle, začalo být pomalejší.

A pomalejší…

Pořád jsem ji hladila.

Pořád jsem na ni mluvila.

Tentokrát už nemusela nikam bloudit.

Nemusela hledat.

Měla mě vedle sebe. ❤️

🌈 Ve 2:30 moje holčička odešla

A potom přišel okamžik, který bych nejraději nikdy nezažila.

A přesto za něj budu do konce života vděčná.

Protože Pipi neodešla sama. ❤️

Ve 2:30 její srdíčko při mém hlazení přestalo bít.

V klidu.

Vedle člověka, kterého celý život považovala za svoji mámu.

A já mohla být u ní.

Možná právě proto jsem se ve dvě hodiny probudila.

Možná mě opravdu zavolala, protože věděla, že se její cesta krátí.

A jestli ano…

děkuju ti za to, Pipinko. ❤️

Děkuju, že jsem tě mohla držet až do úplného konce.

🌈 Běž, moje holčičko.

Věřím, že někde za tím naším duhovým mostem už na tebe čekala tvoje biologická maminka. 🦌🌈

A že když tě uviděla, byla na tebe stejně pyšná jako já.

Za to, jaká jsi byla.

Kolik lásky jsi rozdávala.

Kolika lidem jsi vykouzlila úsměv.

A jak statečně jsi bojovala až do poslední chvíle. ❤️

🚗🦌 Poslední cesta do Strakonic

Potom přišla otázka, kterou člověk nikdy nechce řešit.

Co teď?

Pipi už nebyla ve svém těle.

A přesto to pořád byla naše Pipi.

Nedokázali jsme si představit, že bychom její tělíčko jednoduše někam předali a tím všechno skončilo.

Nechtěli jsme pro ni anonymní konec.

Chtěli jsme důstojnost.

Takovou, jakou měla celý svůj život. ❤️

Proto jsme naši Pipi odvezli do zvířecího krematoria ve Strakonicích.

A tam nás čekalo něco, co nám v té obrovské bolesti alespoň trochu pomohlo.

Byli neuvěřitelně milí, citliví a empatičtí. 🕊️❤️

Řekli nám dokonce, že srnečku tam mají poprvé. 🦌

A vlastně mě to nepřekvapilo.

Pipi byla výjimečná celý svůj život.

Tak proč by neměla být výjimečná i při své poslední cestě?

Měli jsme možnost se s ní v klidu rozloučit.

Ještě naposledy ji pohladit.

Ještě naposledy stát vedle ní.

A potom přišel okamžik, který bolel možná skoro stejně jako noc předtím.

Odešli jsme ze dveří bez ní. 💔

Celý její život jsme se vždycky vraceli domů společně.

Tentokrát jela Pipi domů jinou cestou.

⚖️🦌 Proč jsme ji nemohli pohřbít doma?

Možná vás napadne:

„Máte farmu a pozemky, proč jste Pipi jednoduše nepohřbili doma pod jejím oblíbeným stromem?“

Protože srna je přežvýkavec a česká veterinární pravidla takové domácí pohřbení neumožňují stejně jako například u některých běžných zvířat v zájmovém chovu.

Zvláštní výjimku mají například koňovití, u kterých je možné za splnění stanovených podmínek a po souhlasu příslušné veterinární správy pohřbení na vlastním pozemku.

U Pipi jsme proto hledali jinou cestu.

A našli jsme takovou, která nám přišla krásná a důstojná.

Kremaci. 🕯️❤️

Ne jako definitivní konec.

Ale jako cestu, díky které se naše holčička může vrátit tam, kam patří.

Domů.

🪨❤️ Pipi se vrátí domů

Pipi bude individuálně zpopelněna.

A potom se k nám vrátí na Farmu Kapsa. 🌿🦌

Vybrali jsme pro ni urnu ve tvaru lávového kamene.

Přírodní.

Nenápadnou.

Takovou, která nebude působit jako urna, ale jako kámen, který tam byl odjakživa.

Mezi trávou.

Květinami.

Stromy.

A na něm bude jen jedno jméno:

❤️ PIPI ❤️

Čtyři obyčejná písmena.

A přitom v nich bude ukrytý celý jeden výjimečný život.

🌿 Dvě lžičky Pipi vrátíme její farmě

Malou část jejího popela dostaneme zvlášť.

Jen asi dvě lžičky.

A ty rozprášíme na místech, která měla naše holčička nejraději. 🦌🌱

Tam, kde lehávala.

Tam, kde se pásla.

Tam, kde okusovala stromy.

Tam, kudy chodila domů.

Tam, kde na nás čekala.

Vítr odnese maličké částečky po farmě. 🍃

Déšť je odnese do země. 💧

Vyroste tam tráva.

Květina. 🌼

Možná jednou kolem toho místa projde jiné zvíře.

A my budeme vědět:

Pipi je pořád doma. ❤️

❤️ Jeden kousek budu nosit u svého srdce

A potom je tu ještě jedna věc.

Vybrala jsem si malý šperk ve tvaru srdíčka. ❤️

Do něj bude vložena maličká část jejího popela.

A ten budu nosit na krku.

U srdce.

Každý den.

Dokud budu já.

Možná je to sentimentální.

Ale celý její život jsem říkala, že Pipi je moje holčička.

A až už ji nebudu moci pohladit po hlavě…

až neuslyším její kroky…

až nepřijde ke dveřím…

budu mít alespoň její maličký kousek pořád u sebe.

Dokud bude bít moje srdce, bude vedle něj i kousek Pipi. ❤️🦌

🌈🦌 A pak přišel jeden komentář…

Pod jedním z příspěvků nám někdo napsal nádhernou myšlenku.

Že zvířata vlastně neumírají.

Jen na chvíli odejdou.

A potom si k nám najdou cestu zpátky…

v podobě jiného zvířete. ❤️🐾

Nevím, jestli je to pravda.

Nikdo z nás to neví.

Ale víte co?

Já tomu chci věřit.

Chci věřit, že jednou půjdu po Farmě Kapsa a nějaké zvíře se na mě podívá trochu déle, než je obvyklé.

Že přijde blíž.

Že udělá něco, co dělala jen ona.

Možná si lehne k mým nohám.

A já se na něj podívám a někde hluboko uvnitř mě napadne:

„Pipinko… jsi to ty?“ 🥺❤️

A možná vůbec nebude potřeba odpověď.

Protože některé věci se nepoznávají očima.

Poznávají se srdcem. ❤️

🦌❤️ Pipi se vrací domů

A pro ty, kdo na návraty duší nevěří, máme ještě jednu úplně skutečnou jistotu.

Pipi se domů opravdu vrátí.

🪨 V lávovém kameni se svým jménem.
🌿 V trošce popela rozptýleného po místech, která milovala.
❤️ V malém srdíčku, které budu nosit na krku.
📸 V tisících fotografií.
🎥 Ve videích, ve kterých bude navždy pobíhat po Farmě Kapsa.
🫶 Ve vzpomínkách lidí, kteří ji poznali.
🦌 A hlavně v našich srdcích.

Protože některá zvířata naším životem jen projdou.

A některá v něm zůstanou.

Pipi patří mezi ně. ❤️

🌈 Vítej doma, moje holčičko.

Vítej zase na své Farmě Kapsa. 🦌🌿❤️

A vám všem děkujeme, že jste Pipi měli rádi spolu s námi.

Děkujeme, že na ni myslíte.
Děkujeme, že na ni nezapomenete. ❤️

Farma Kapsa 🐾🦌❤️